Mějme úsměv na lících, sejdeme se v Bohnicích.
Kopírovat pouze se zdrojem!!

Prosinec 2010

B2ST - Beautiful

19. prosince 2010 v 12:06 | Kumii |  B2ST - music

B2ST - Lights Go On Again

19. prosince 2010 v 11:23 | Kumii |  B2ST - music




Vampýrská akademie 1 - 3 kapitola online

7. prosince 2010 v 10:00 | Kumii |  Vampýrská akademie
Poslat nás na vyučování ihned po tomto rozhovoru mi připadalo mimořádně kruté, jenže přesně to Kirová udělala. Lissu odvedli a já se za ní dívala, šťastná, že mi naše pouto dovolí dál sledovat její emoce.
Nejprve mě vlastně poslali k jednomu poradci z vedení. Byl to stařičký Moroj, kterého jsem si pamatovala už z dřívějška. Tak docela jsem nemohla uvěřit, že je pořád tady. Byl tak úděsně starý, že už by měl být v důchodu. Nebo mrtvý.
Návštěva trvala celých pět minut. O mém návratu neřekl ani slovo, jen mi položil pár otázek o tom, jaké předměty jsem studovala v Chicagu a v Portlandu. Porovnal to s mými sta­rými záznamy a narychlo mi načmáral nový rozvrh. Mrzutě jsem ho sebrala a zamířila na svou první hodinu.
1. hodina: Rozšířené bojové techniky strážců
2.hodina: Teorie a osobní ochrana bodyguardů 3
3.hodina: Posilování a kondiční cvičení
4.hodina: Pokročilé umění jazyků (novicové)
-Oběd-
5.hodina: Chování a fyziologie zvířat
6.hodina: Předkalkulace
7.hodina: Morojská kultura 4
8. hodina: Slovanské umění
Uff! Úplně jsem zapomněla, jak je tady na Akademii vy­učování dlouhé. Novicové a Morojové mají v první půli dne oddělené vyučovací hodiny, což znamená, že Lissu uvidím až po obědě - pokud ovšem budeme mít nějaké odpolední hodiny společné. Většinou se jednalo o standardní vyučování pro pokročilé, takže se zdálo, že si dělám naděje oprávněně. Slovanské umění mi hned padlo do oka jakožto předmět, na který se zřejmě nikdo houfně nehlásí, a tak jsem doufala, že padne do oka i jí.
Dimitrij a Alberta mě odvedli na první hodinu do tělo­cvičny strážců, aniž by věnovali pozornost mé existenci. Jak jsem tak šla za nimi, všimla jsem si, že Alberta díky svému krátkému sestřihu odhaluje vzadu na krku svůj znak slože­ného slibu a molnijské znamení. Spousta strážkyň měla vlasy takhle nakrátko. Mně to mohlo být jedno, protože jsem na krku zatím žádné tetování neměla, ale vlasy bych si tedy ni­kdy ostříhat nechtěla.
Ona i Dimitrij mlčeli, kráčeli dál, jako by byl normální den. Jakmile jsme dorazili na místo, reakce mých spolužáků nám ale napověděly, že tohle tedy žádný normální den není. Když jsme vešli do tělocvičny, zrovna byli uprostřed cvičení a stej­ně jako v jídelně se na mě upřely všechny oči. Nějak jsem se nemohla rozhodnout, jestli si připadám jako rocková hvězda, nebo zrůda z cirkusu.
No tak dobře. Jestli tady mám nějaký čas zůstat, nebudu se přece chovat, jako bych se jich všech bála. Lissa i já jsme si tady už jednou vybudovaly respekt a teď bylo načase to kaž­dému připomenout. Prohlížela jsem si ty novice zírající na mě s ústy dokořán a hledala mezi nimi někoho známého. Většina z nich byli kluci. Jeden na mě čučel tak, že jsem měla co dělat, abych se nerozesmála.
"Hele, Masone, utři si ty sliny. Jestli si mě chceš představo­vat nahou, dělej to ve svým volným čase."
Ozvalo se několikeré odfrknutí a zahihňání, což ukončilo trapné ticho. Mason Ashford se vytrhl ze snění a obdaroval mě pokřiveným úsměvem. Zrzavé vlasy mu trčely do všech světových stran a obličej měl posetý pihami. Byl docela hezký, i když ne zrovna extra přitažlivý. Taky byl jedním z nejzábavnějších kluků, co jsem znala. Dřív jsme spolu dost kamarádili. "Nekomanduj mě, Hathawayová. Dneska to tu vedu."
"Jo, vážně?" opáčila jsem. "No v tom případě je to asi vhodný čas na to, aby sis mě představoval nahou."
"Vždycky je vhodný čas představovat si tě nahou," dodal někdo poblíž, což prolomilo napětí ještě víc. Eddie Castile. Další můj kámoš.
Dimitrij jen zavrtěl hlavou a odkráčel, mumlaje rusky cosi, co neznělo zrovna pochvalně. A já... já byla znovu jedním z noviců. S touhle bandou bylo lehčí vycházet, nebyli tolik zaměření na svůj původ a na politické záležitosti jako morojští studenti.
Vyučování mě úplně pohltilo, najednou jsem se přistihla, jak se chechtám spolu s těmi, na které jsem už málem zapo­mněla. Každý chtěl vědět, kde jsme s Lissou byly; zjevně se z nás stala legenda. Samozřejmě jsem jim nemohla říct, proč jsme odešly, a tak jsem si ze všeho jen dělala srandu a vysvětlení typu "To radši ani nechtěj vědět" nakonec zabralo.
Šťastné znovushledání trvalo ještě pár minut, dokud ne­přišel dospělý strážce, který dohlížel na náš výcvik. Ihned Masona seřval za to, že zanedbává svoje povinnosti. Ten se nepřestával zubit, ani když začal na každého štěkat rozkazy a vysvětlovat, jakým cvičením začít. Bohužel jsem zjistila, že většinu těch cviků neznám.
"No tak, Hathawayová," povzbudil mě a chytil mě za ruku. "Pojď mi dělat partnerku. Mrkneme se, cos celou tu dobu dělala."
Odpověď dostal o hodinu později.
"Tys necvičila, co?"
"Au," zaúpěla jsem, momentálně neschopná normálně promluvit.
Natáhl ruku a pomohl mi vstát ze žíněnky, na kterou mě skopl - asi padesátkrát.
"Nenávidím tě," oznámila jsem mu a dál si třela natlučené místo na stehně, na němž zítra jistě budu mít parádní mod­řinu.
"Kdybych se držel zpátky, nenáviděla bys mě ještě víc."
"Jo, to je fakt," připustila jsem a odpotácela se spolu s ostatními uklidit cvičební nářadí.
"Vlastně sis vedla dobře."
"Cože? Akorát prdel mi zůstala."
"No jasně, ale jsou to dva roky. Hele, pořád ještě chodíš. To je úspěch." Posměšně se zakřenil.
"Už jsem ti řekla, že tě nenávidím?"
Obdařil mě dalším úsměvem, který ale rychle zvážněl. "Neber si to špatně..., ale fakt nestojíš za nic a ani náhodou na jaře neuděláš zkoušku..."
"Budu chodit na doučování a trénovat," objasnila jsem mu. Ne že by na tom záleželo. Měla jsem v plánu odtud s Lissou vypadnout dřív, než dojde na nějaké zkoušky. "Budu připra­vená."
"Kdo tě bude doučovat?"
"Ten vysoký chlap. Dimitrij."
Mason se zastavil a zadíval se na mě. "Tebe bude doučovat Belikov?"
"Jo, no a?"
"Ten chlap je bůh."
"Nepřeháněj."
"Ne, myslím to vážně. On je tichý a moc se s nikým neba­ví, ale když bojuje..to je něco! Jestli si teď myslíš, že jsi zvalchovaná, budeš si myslet, že jsi mrtvá, až ten s tebou skončí."
Výborně. Další věc, co mi vylepší den.
Šťouchla jsem do něj a vydala se na druhou hodinu. Ta zahrnovala základní dovednosti osobních strážců a byla nut­ná pro všechny pokročilé. Vlastně to byla třetí hodina v sérii, která zahajovala školní rok. To znamenalo, že jsem si tímhlepředmětem taky prošla, ale doufala jsem, že když budu chránit Lissu ve skutečném světe, dostanu se do toho líp.
Naším instruktorem byl Stan Alto, kterému jsme říkali "Stan", když nás neslyšel, a "strážce Alto", když nás slyšel. Byl o něco málo starší než Dimitrij, ale nebyl tak vysoký. Vždycky vypadal pěkně naštvaně. Dneska se ale tvářil snad ještě nakrknutěji, když vešel do třídy a uviděl mě tam sedět. S výsměšným a udiveným pohledem obešel celou místnost, načež se zastavil vedle mojí lavice.
"Co to je? Nikdo mě neinformoval, co tady dneska bude­me mít za hosta. Rose Hathawayová. Jaká čest! Je od vás vel­mi velkorysé, že jste si ve svém nabitém programu vyšetřila chvilku na to, abyste se s námi podělila o své vědomosti."
Cítila jsem, jak mi hoří tváře, a stálo mě hodně sebeovládání, abych toho blbečka neposlala někam. Určitě jsem se tak ale tvářila, protože se na mě šklebil čím dál víc. Naznačil mi, abych se postavila.
"Tak do toho. Neseďte tady! Pojďte hezky dopředu a po­mozte mi s výukou."
Zůstala jsem sedět "To nemyslíte vážně."
Jeho posměšný úšklebek náhle zmizel. "Myslím to přesné tak, jak jsem řekl, Hathawayová. Běžte k tabuli."
Místnost zaplnilo hutné ticho. Ze Stana šla hrůza a většina třídy byla příliš vyděšena na to, aby se rozesmála téhle mojí ostudě. Nechtěla jsem selhat, a tak jsem napochodovala před tabuli a otočila se čelem k třídě. Obdařila jsem všechny sta­tečným pohledem a rozhodila si vlasy přes ramena. Několik mých kamarádů se na mě povzbudivě usmálo. Pak jsem si všimla, že mám větší publikum, než jsem čekala. Vzadu ve třídě se poflakovalo několik strážců v čele s Dimitrijem. Mimo Akademii jeden strážce chrání zpravidla jednoho svěřence. Ale tady musejí strážci chránit mnohem víc lidí a taky mu­sejí cvičit novice. Takže než by tu hlídali každého jednotlivě, pracují na směny a střeží celou školu a sledují i vyučovací hodiny.
"Takže, Hathawayová," prohlásil Stan vesele a přešel za mnou k tabuli. "Povězte nám něco o svých ochranných tech­nikách."
"O svých... technikách?"
"Jistě. Protože jste pravděpodobně musela mít nějaký plán, který nám ostatním uniká, když jste odvedla z Akademie neplnoletou Morojku a vystavila ji neustálému ohrožení ze strany Strigojů."
Opět to bylo kázání jako od Kirové, až na to, že tady bylo více svědků.
"Nikdy jsme na žádného Strigoje nenarazily," odvětila jsem strnule.
"Zjevně," přitakal se smíchem. "To už mi došlo, když vi­dím, že jste ještě naživu."
Nejradši bych na něj zařvala, že bych Strigoje porazila, jen­že po té nakládačce, co jsem dostala minulou hodinu, bych asi nepřežila žádný útok, natožpak od Strigoje.
Když jsem nic neříkala, Stan začal přecházet sem a tam před celou třídou.
"Tak co jste dělala? Jak jste si mohla být jistá, že bude Lissa v bezpečí? V noci jste nevycházely?"
"Občas jo." To byla pravda - hlavně krátce po našem útě­ku. Trochu jsme se uklidnily až po několika měsících bez útoků.
"Občas jo," zopakoval pohrdavě, takže moje odpověď vyzněla neuvěřitelně stupidně. "V tom případě předpokládám, že jste spaly přes den a v noci jste byly ve střehu."
"No... ne."
"Ne? Ale to je jedna z prvních věcí, o nichž pojednává hned první kapitola samostatného střežení. Ale počkejte, vy jste to nevěděla, protože jste tady nebyla."
Další nadávky, které se mi draly na jazyk, jsem radši polkla. "Kdykoli jsme šlyven, sledovala jsem okolí," prohlásila jsem na svou obranu.
"Tedy, to je něco! Používala jste Carnegieho metodu kvadrantového sledování, nebo otáčivý průzkum?"
Neřekla jsem nic.
"Aha. Asi jste použila metodu Hathawayové, nazvanou 'Rozhlédni se kolem, když si na to zrovna vzpomeneš'."
"Ne!" vykřikla jsem rozhořčeně. "To není pravda. Dávala jsem na ni pozor. Je pořád naživu, nebo snad ne?"
Došel až ke mně a naklonil se mi až k obličeji. "Protože jste měly štěstí."
"Strigojové venku nečíhají za každým rohem," vypálila jsem na něj. "Není to takové, jak se tady učíme. Venku je mno­hem bezpečněji, než jak nám tvrdíte."
"Bezpečněji? Bezpečněji? Jsme se Strigoji ve válce!" zaječel. Stál tak blízko, že jsem z jeho dechu cítila kávu. "Jeden z nich by mohl klidně napochodovat až k vám a zlomit vám ten váš pěkný krček dřív, než byste si ho vůbec všimla - a nejspíš by se u toho ani nezapotil. Možná jste rychlejší a silnější než Morojové nebo než lidé, ale ve srovnání se Strigoji nejste nic, vůbec nic. Jsou smrtící a mocní. A víte, proč jsou tak mocní?"
V žádném případě jsem nemínila dovolit tomu pitomci, aby mě rozbrečel. Odvrátila jsem od něj pohled a raději se za­dívala na něco jiného. Oči mi spočinuly na Dimitrijovi a ostat­ních strážcích. S kamennými výrazy sledovali moje ponížení.
"Morojská krev," zašeptala jsem.
"Co prosím?" otázal se hlasitě Stan. "Neslyšel jsem."
Otočila jsem se a podívala se na něj. "Morojská krev! Morojská krev jim dodává sílu."
Spokojeně přikývl a o pár kroků ustoupil. "Ano, to ano. Dodává jim sílu a pak je těžší je zničit. Můžou zabíjet lidi nebo dhampýry a pít z nich, ale mnohem víc touží po morojské krvi. Vyhledávají ji. Obrátili se na temnou stranu, aby získali nesmrtelnost, kterou si chtějí udržet za každou cenu. Jsou ochotni pro to udělat cokoli. Zoufalí Strigojové napa­dají Moroje i na veřejnosti. Skupiny Strigojů mají své vlast­ní akademie, jako je tato. Existují Strigojové, kteří žijítisíce let a krmí se na celých generacích Morojů. Takové je téměř nemožné zabít. A právě z toho důvodu počet Morojů stále klesá. Nejsou dost silní - dokonce ani se strážci - na to, aby se dokázali ubránit. Někteří Morojové dokonce nespatřují žádný smysl v tom, aby stále utíkali, a jednoduše se rozhodnou, že se stanou Strigoji. A stejně jako mizí Morojové..."
"... mizí i dhampýři," dokončila jsem větu.
"No," řekl a olízl si rty. "Zdá se, že jste se nakonec přece jen něco naučila. Uvidíme, jestli se toho naučíte ještě víc, abys­te prošla tímto předmětem a získala způsobilost uplatnit své znalosti ve výcviku v terénu v příštím semestru."
Au. Zbytek téhle příšerné hodiny jsem naštěstí strávila na židli a v duchu jsem si přehrávala ta jeho poslední slo­va. Výcvik v terénu ve vyšším ročníku byl tou nejlepší čás­tí výuky pro novice. Polovinu semestru bychom neměli mít normální vyučování tohoto předmětu, ale místo toho má být každému přidělen jeden morojský student, kterého má bu­doucí strážce sledovat a chránit. Dospělí strážci nás budou sledovat a zkoušet nás různými inscenovanými útoky a dal­šími hrozbami. Tenhle výcvik v terénu je pro každého novice skoro stejně důležitý jako všechny ostatní předměty dohro­mady. Výsledek maturity může pak ovlivnit i to, jaký Moroj vám byl zrovna přidělen.
A já? Já chtěla jen jedinou Morojku.
Po dvou vyučovacích hodinách jsem si konečně zasloužila únik v podobě přestávky na oběd. Jak jsem tak šla přes kampus do jídelny, objevil se vedle mě Dimitrij, který se mnou rychle srovnal krok. Nevypadal moc božsky - leda byste po­čítali jeho boží vzhled.
"Asi jste viděl, co se stalo na Stanově hodině," pozname­nala jsem, aniž bych se obtěžovala s tituly. Stačilo, že jsem mu vykala.
"Ano."
"A vy nemyslíte, že to bylo nefér?"
"Měl pravdu. Opravdu myslíš, žes byla plně připravená na to, abys chránila Vasilisu?
Zadívala jsem se do země. "Udržela jsem ji naživu," zahu­čela jsem.
"A jak ti dneska šlo bojování se spolužáky?"
Ta otázka byla krutá. Neodpověděla jsem, protože jsem věděla, že ani nemusím. Po Stanově hodině jsem měla další trénink a vůbec jsem nepochybovala, že mě Dimitrij viděl, jak jsem zase dostala na frak.
"Nemůžeš je přeprat..."
"Jo, já vím," vyštěkla jsem.
Zpomalil svůj dlouhý krok, aby ho srovnal s tím mým, ze kterého bylo znát bolest. "Jsi od přírody silná a rychlá. Jen potřebuješ dál trénovat, abys získala cvik. Nevěnovala ses ně­jakým sportům, když jsi byla pryč?"
"Jasně," pokrčila jsem rameny. "Tu a tam."
"Ty ses nepřidala k žádnému týmu?"
"Moc práce. Kdybych chtěla tolik trénovat, zůstala bych tady."
Vrhl na mě podrážděný pohled. "Nikdy nebudeš schopná doopravdy chránit princeznu, když nevybrousíš svoje doved­nosti. Vždycky ti bude něco chybět."
"Budu schopná ji chránit," vykřikla jsem zapáleně.
"Nikdo ti nemůže zaručit, že ti přidělí zrovna ji - na vý­cvik v terénu nebo po maturitě." Dimitrijův hlas byl hluboký a nelítostný. Nedali mi zrovna přátelského a učesaného uči­tele. "Nikdo nechce, aby to pouto mezi vámi bylo zbytečné, ale taky jí nikdo nechce přidělit nevhodného strážce. Jestli chceš být s ní, pak pro to budeš muset něco udělat. Máš tady vyučování. Máš mě. Využij nás, nebo ne. Jsi ideální kandi­dátkou na Vasilisinu strážkyni, až obě odmaturujete - tedy pokud prokážeš, že za to stojíš. A já doufám, že ano."
"Lissa, říkejte jí Lissa," opravila jsem ho. Nesnášela svoje celé jméno, mnohem raději měla poameričtělou zkráceninu.
Odkráčel a já už si náhle nepřipadala jako takový budižkničemu.
Spoustu času mi zabralo, než jsem došla do jídelny. Skoro každý tam ale měl času hromadu, protože běželi z vyučová­ní rovnou do jídelny, aby si stačili popovídat. Taktak jsem to stihla, když vtom na mě ode dveří kdosi zavolal.
"Rose?"
Zadívala jsem se tím směrem a zahlédla Viktora Daškova. V jeho přívětivé tváři se zračil úsměv, jak tam tak postával opřený o hůl u zdi budovy. Jeho dva strážci stáli opodál v uctivé vzdálenosti.
"Pane Daš..., totiž Vaše Výsosti. Dobrý den."
Právě včas jsem se přistihla, že jsem málem zapomněla morojské královské oslovení. Když jsem žila mezi lidmi, nic takového jsem nepoužívala. Morojové si vybírají své panov­níky z dvanácti královských rodin. Nejstarší člen rodiny vždy užíval titul "princ" nebo "princezna". Lissa ten titul dostala proto, že byla jedinou přeživší členkou své pokrevní linie.
"Tak jaký byl tvůj první den?" zeptal se.
"Ještě neskončil." Snažila jsem se přijít na nějaké téma roz­hovoru. "Zůstanete tady nějaký čas na návštěvě?"
"Odjíždím ještě dnes odpoledne, až se rozloučím s Natálií. Když jsem se doslechl, že Vasilisa - a ty - jste se vrátily, prostě jsem se na vás musel přijít podívat."
Přikývla jsem a netušila, co říct dál. On byl spíš Lissin kamarád než můj.
"Chtěl jsem ti říct..." promluvil váhavě, "že chápu závaž­nost toho, cos udělala, ale myslím, že paní ředitelce Kirové nedošla jedna věc. Ty jsi dokázala Vasilisu ochránit a udržet ji v bezpečí. To je působivé."
"Jo, ale nečelila jsem Strigojům nebo tak," řekla jsem.
"Ale něčemu jsi čelila?"
"Jasně. Ze školyna nás jednou poslali psychopsy."
"Pozoruhodné."
"Ani ne. Bylo snadné se jimvyhnout."
Rozesmál se. "Už jsem s nimi kdysi lovil. Není tak snadné se jim vyhnout, Jsou silní a velice inteligentní." To byla pravda. Tihle psychopsi jsoujedním z mnoha druhů kouzelných tvorů vyskytujících se na světě. Lidé o nich vůbec nevědí, neboani nevěří, že existují. Psychopsi se pohybují ve smeč­kách a disponují jistým druhem vzájemné psychické komuni­kace, což z nich činí smrtící lovce - stejně jako to, že připomínají zmutované vlky. "Čelila jsi ještě něčemu?"
Pokrčila jsem rameny. "Něco málo se občas tu a tam ob­jevilo."
"Pozoruhodné," zopakoval.
"Spíš jsem měla jen štěstí. Ukázalo se totiž, že v záležitos­tech strážců dost plavu." Jako bych slyšela Stana.
"Jsi chytré děvče. To doženeš. A navíc máš své pouto."
Sklopila jsem zrak. Moje schopnost "cítit" Lissu byla pro mě tak dlouho tajemstvím, že se mi teď zdálo divné, když otom věděl každý.
"Historie je plná příběhů o strážcích, kteří dokázali vycí­tit, že sejejich svěřenec ocitl v nebezpečí," pokračoval Viktor. ,,Studium těchhle věd a různých starých zvyků se pro mě stalo obrovským koníčkem. Slyšel jsem, že je to úžasná výhoda."
"Asi." Pokrčila jsemrameny. Hodně nudný koníček, po­myslela jsem si a hned jsem si ho představila, jak se v ně­jaké zatuchlé knihovně plné pavučin sklání nad pravěkou his­torií.
Viktor naklonil hlavu na stranu a v obličeji se mu zrači­la zvědavost. Kirová i ostatní se dívali úplně stejně, jakmile padla zmínka o našem poutu, jako bychom byly laboratorní krysy. "Jaké to je? Tedy pokud ti nevadí, že se ptám."
"Je to... Nevím. Tak nějak jsem vždycky věděla, jak se cítí. Obvykle jsou to jenom emoce. Nemůžeme si posílat vzkazy nebo tak." Neřekla jsem mu o tom, že dokážu vklouznout do její hlavy. Tomu jsem sama dobře nerozuměla.
"Ale druhým směrem to nefunguje, že? Ona tě necítí?"
Zavrtěla jsem hlavou.
Obličej se mu rozzářil údivem. "Jak se to stalo?"
"Nevím," odpověděla jsem s pohledem stále upřeným mimo. "Začalo to před dvěma lety."
Zamračil se. "Přibližně v té době, co došlo k té nehodě?"
Váhavě jsem přikývla. Rozhodně se mi nechtělo mluvit o té nehodě. Lissiny vzpomínky byly už tak dost zlé, aniž bych do nich musela míchat ty svoje. Ohnutý kov. Pocit hor­ka, pak chladu a pak zase horka. Lissa ječící na mě, abych se probrala, ječící na své rodiče a bratra, aby se probrali. Nikdo z nich se neprobral, jen já.
Doktoři pak prohlásili, že to byl zázrak. Říkali, že jsem to neměla přežít.
Viktor evidentně zaznamenal, jak je mi tohle téma nepří­jemné, a tak se raději vrátil ke svému předchozímu nadšení.
"Stejně tomu nemůžu uvěřit. Stalo se to naposledy před tak dlouhou dobou. Kdyby k tomu docházelo častěji..., jen pomysli, jak by to mohlo prospět bezpečnosti všech Morojů. Kéž by to tak uměli i jiní. Budu muset dál bádat a pak uvidí­me, jestli se nám podaří to zopakovat i ostatních."
"Jo." Přestože jsem ho měla ráda, už jsem začínala být ne­trpělivá. Natálie hodně fantazírovala a teď už mi bylo jasné, po kterém z rodičů tohle zdědila. Doba oběda se pomalu chý­lila ke konci, a přestože novicové a Morojové mají odpolední vyučování společné, bylom mi jasné, že s Lissou nebudeme mít moc času na to, abychom si mohly promluvit.
"Možná bychom mohli..." Zakuckal se a kašlal tak, že se mu otřásalo celé tělo. Jeho nemoc, syndrom Sandovského, oslabovala plíce a byla smrtelná. Úzkostlivě jsem pohlédla na jeho strážce a jeden z nich hned přistoupil blíž. "Vaše Výsosti," oslovil jej zdvořile, "měl byste jít dovnitř. Venku je moc chladno."
Viktor přikývl. "Ano, ano. A Rose se určitě chce najíst." Obrátil se ke mě. "Děkuji, že sis se mnou promluvila. Nedokážu vyjádřit, co pro mě znamená, že je Vasilisa v bezpečí a je to i tvoje zásluha. Slíbil jsem jejímu otci, že na ni dohlédnu, kdyby se mu něco stalo. A když jste vy dvě odešly, připadalo mi, že jsem selhal."
Úplně se mi zhoupl žaudek, když jsem si představila, jak se asi musel cítit provinile a strachovat se, když jsme odešly. Až dosud mě nikdy ani nenapadlo uvažovat nad tím, co asi způsobil náš odchod ostatním.
Rozloučili jsme se a já konečně došla do budovy škol. V tom okamžiku jsem pocítila ostré bodnutí Lissiny úzkosti. Nevnímala jsem svoje bolavé nohy a šla dál do jídelny.
A málem jsemdo ní narazila.
Jenže onamě něviděla. Jako by ani neviděla lidi, co tam postávali s ní: Aarona s tou holkou,co vypadala jako panenka. Zastavila jsem se a naslouchala, ale zachytila jsem jen konec rozhovoru. Ta holka se naklonila k Lisse, která se tvářila dost udiveně.
"Tohle mi připadá jako ze sekáče. Myslela jsem, že urození Dragomirové mají úroveň." Když vyslovila Dragomirové, zaznělo z toho pohrdání.
Popadla jsem tu panenku za ramenoa a odstrčila ji. Byla tak lehká, že odlétla o metr dál a málem upadla.
"Ona má úroveň," prohlásila jsem, "a proto tvůj rozhovor s ní právě skončil."




Vampýrská akademie 1 - 2 kapitola online

6. prosince 2010 v 10:00 | Kumii |  Vampýrská akademie
Nicménějsem musela uznat, že ten Dimitrij jakžesejmenuje je dost chytrý. Poté, co nás odvezli na letiště a posadili do soukromého letadla patřícího Akademii, stačil mu jediný pohled na nás dvě, jak si šeptáme, a hned poručil, aby nás rozesadili.
"Nenechejte, aby spolu mluvily," upozornil strážce, který mě eskortoval do zadní části letadla. "Stačí, aby byly pět mi­nut pohromadě, a hned budou mít plán na útěk."
Střelila jsem po něm zpupným pohledem a proběhla ulič­kou v letadle. Měl pravdu, že jsme skutečně plánovaly útěk.
Jenže zatím to pro hrdiny nebo spíše pro hrdinky nevypa­dalo dobře. Jakmile jsme se vznesli do vzduchu, naše šance na únik ještě poklesly. I kdyby se stal zázrak a my se zbavily všech deseti strážců, stejně bychom měly tak trochu problém dostat se z letadla. Napadlo mě, zda by někde na palubě nemohly být padáky, jenže s těmi bychom stejně neuměly za­cházet. A vzhledem k tomu, že nejspíš přistaneme někde ve Skalistých horách, byla šance na přežití seskoku dost mizivá.
Ne, z tohohle letadla se nemůžeme dostat dřív, než přista­ne někde v lesích v Montaně. Do té doby budu muset něco vymyslet, něco, jak si poradit s mágy z Akademie a desetiná­sobkem strážců. Jasné. Žádný problém.
Ačkoli Lissa seděla s tím Rusem v přední částí letadla, cíti­la jsem její strach, tepal mi v hlavě jako kladivo. Bála jsem se o ni, což jen zvyšovalo můj vztek. Nemůžou ji tam přece od­vézt zpátky, ne na to místo. Uvažovala jsem, jestli by Dimitrij zaváhal, kdyby cítil to, co jsem cítila já, a kdyby věděl, co vím já. Pravděpodobně ne. Bylo by mu to jedno.
Lissiny emoce na chvilku zesílily natolik, že jsem z toho získala matoucí pocit, jako bych seděla na jejím sedadle, a do­konce byla v její kůži. Občas se to stávalo, úplně bez varování, prostě mě zatáhla přímo do své hlavy. Vedle mě seděl vyso­ký Dimitrij a rukou - její rukou - jsem svírala láhev vody. Sehnul se, aby něco sebral, čímž odhalil šest maličkých sym­bolů, které měl vytetované zezadu na krku: molnijské značky. Vypadaly jako dva blesky překřížené do tvaru písmene X. Jeden za každého Strigoje, kterého zabil. Nad nimi měl zvl­něnou čáru, která trochu připomínala hada. To bylo označení strážců. Znak jejich slibu.
Zamrkala jsem a s trochou úsilí se mi podařilo dostat se zpět do své hlavy. Zašklebila jsem se. Nesnášela jsem, když se mi tohle stávalo. Cítit Lissiny pocity byla jedna věc, ale vklouznout do ní, to bylo něco, čím jsme obě opovrhovaly. Ona v tom spatřovala útok na svoje soukromí, takže jsem jí obvykle neříkala, že k tomu došlo. Stejné to ani jedna z nás nedokázala ovládat Byl to jen další účinek našeho psychické­ho pouta, jemuž ani jedna z nás pořádně nerozuměla. Existují legendy o psychickém propojení mezi strážci a jejich Moroji, ale žádný z příběhů se nikdy nezmiňoval o ničem takovém. Zvládaly jsme to, jak jen jsme mohly.
Ke konci letu se Dimitrij zvedl, přišel ke mně a usadil se na místě, na němž předtím seděl jiný strážce. Schválně jsem se odvrátila a nepřítomně zírala z okna.
Chvíli bylo ticho. Nakonec promluvil. "Opravdu jsi nás všechny chtěla napadnout?"
Neodpověděla jsem.
"Něco takového..takhle ji chránit.., to bylo velice sta­tečné." Odmlčel se. "Hloupé, a přesto statečné. Proč ses o to vůbec pokoušela?"
Pohlédla jsem na něj a odhrnula si vlasy z obličeje. "Protože jsem její strážce." Znovu jsem se otočila k oknu.
Po chvíli mlčení se zvedl a vrátil se do přední části letadla. Po přistání jsme s Lissou neměly jinou možnost než se ne­chat od našich únosců naložit do auta a odvézt k Akademii. Auto zastavilo u brány, kde náš řidič promluvil s ochrankou, která ověřila, že nejsme Strigojové, kteří by tu začali se svým vražedným běsněním. Asi po minutě nás nechali projet až na­horu k samotné Akademii. Slunce právě zapadalo - začátek dne pro vampýry - a celý kampus se utápěl ve stínech.
Nejspíš to tu vypadalo pořád stejně, rozlehle a goticky. Morojové lpěli na svých tradicích, nic se tu nezměnilo. Tahle škola sice nebyla tak stará jako ty v Evropě, ale byla postavena ve stejném stylu. Propracované budovy se tyčily do výše a téměř připomínaly kostely s vysokými věžičkami a kameny s ryti­nami. Tepané železné brány tu a tam uzavíraly malé zahra­dy a vchody. Teprve po bydlení ve středoškolském kampusu jsem dokázala pořádně ocenit, jak moc toto místo připomíná spíš univerzitu než typickou střední školu.
Nacházeli jsme se v kampusu druhého stupně, který byl dále rozdělen na nižší a vyšší školy. Každá byla postavena kolem velkého otevřeného čtvercového nádvoří s kamennými cestičkami a ohromnými, několik staletí starými stromy. Mířili jsme k nádvoří vyšší školy, kde na jedné straně stály budovy Akademie, zatímco na druhé se nacházela kolej pro dhampýry a tělocvična. Kolej pro Moroje stála na druhém konci a na­proti ní administrativní budovy, které sloužily i nižší škole. Mladší studenti bydleli v kampusu pro nižší stupeň, který se nacházel západněji.
Kolem všech kampusu byl prostor, prostor a ještě víc pro­storu. Koneckonců jsme byli v Montaně, na míle daleko od nějakého opravdového města. Vzduch byl chladný a voněl borovicemi a vlhkým tlejícím listím. Celou Akademii lemovaly vzrostlé lesy a za denního světla jste mohli vidět v dálce hory.
Když jsme vešli do hlavní části vyšší školy, utekla jsem svému strážci a popoběhla k Dimitrijovi.
"Hej, soudruhu."
Kráčel dál, ani se na mě nepodíval. "Ted už chceš mluvit?" "Vedete nás za Kirovou?"
"Ředitelka. To je fuk. Beztak bere spravedlnost do svejch rukou, je stará a trochu..."
Moje promluva utichla, jelikož nás strážci vedli několika dveřmi, přímo k jídelně. Povzdechla jsem. Cožpak jsou tihle lidé tak krutí? Existuje nejmíň dvanáct cest, kudy se dostat do kanceláře ředitelky Kirové, a oni nás vedou přímo přes místa, kde se schází tolik lidí.
A zrovna byl čas jídla.
Strážci novicové - dhampýři jako já - a Morojové seděli pohromadě, jedli a bavili se, oči jim zářily nad nejnovějšími drby, které se šířily Akademií. Jakmile jsme vstoupili do míst­nosti, veškerá konverzace náhle utichla, jako by někdo otočil vypínačem. Upřely se na nás stovky očí.
Zaregistrovala jsem několik svých bývalých spolužáků. Líně jsem se na ně usmála a snažila se z nich vycítit, jestli se něco změnilo. Nic. Nezdálo se. Camille Contová pořád vypa­dala jako upjatá, dokonale upravená mrcha, jakou jsem pa­matovala. Sama sebe ustanovila vůdkyní party královských Morojů na Akademii. Vedle jsem zahlédla Lissinu trapnou skorosestřenici Natálii, která nás pozorovala rozšířenýma oči­ma, stejně nevinnýma a naivníma jako dřív.
A na druhém konci jídelny..., no, to bylo zajímavé. Aaron. Chudáček Aaron, kterému bezpochyby zlomilo srdce, že Lissa odešla. Pořád vypadal stejně roztomile jako vždycky - teď možná ještě víc - s těma svýma zlatavýma očima, které tak vý­tečně doplňovaly Lissiny oči. Sledoval každý její pohyb. Ano. Rozhodně se z toho ještě nedostal. Bylo to smutné, oprav­du, protože Lissa do něj nikdy takhle blázen nebyla. Myslím, že s ním chodila jen proto, že se to od ní tak nějak očekávalo.
Nejzajímavější mi na tom ale připadalo, že Aaron si zjev­ně našel způsob, jak přežít bez Lissy. Vedle něj seděla morojská holka, která ho držela za ruku a vypadala tak na jedenáct let. Ale musela být starší, ledaže by se z Aarona během naší nepřítomnosti stal pedofil. Se svými naducanými tvářička­mi a blonďatými lokýnkami vypadala jako porcelánová pa­nenka. Strašně naštvaná a zlá porcelánová panenka. Sevřela jeho ruku pevněji a střelila po Lisse tak nenávistným a pla­menným pohledem, že mě to zasáhlo. Co se tady sakra děje? Nikdy dřív jsem ji tu neviděla. Tipovala bych ji nejspíš na normální žárlivou přítelkyni. Taky by mě vytočilo, kdyby můj kluk takhle zíral na jinou.
Náš ostudný průvod milosrdně skončil, ale bylo nám jasné, že ani v kanceláři ředitelky Kirové nás nečeká nic dobrého. Ta stará bába vypadala přesně stejně, jak jsem si ji pamatovala, měla ostrý nos a šedé vlasy. Byla vysoká a hubená jako většina Morojek a vždycky mi tak trochu připomínala supa. Znala jsem ji dobře, jelikož jsem v je jí kanceláři trávila spoustu času.
Většina našeho doprovodu nás opustila, jakmile nás tam s Lissou usadili. Už jsem se aspoň tolik necítila jako vězeň. Zůstala jen Alberta, která je kapitánkou školních strážců, a Dimitrij. Zaujali pozice u zdi a tvářili se klidně a výhružně, jak vyžadovala jejich práce.
Kirová na nás upřela rozzuřený pohled a otevřela pusu, bezpochyby aby předvedla, jaká je mrcha. Zarazil ji ale hlu­boký jemný hlas.
"Vasiliso."
S údivem jsem zjistila, že je s námi v místnosti ještě ně­kdo. Vůbec jsem si ho nevšimla. To bylo neopatrné na strážce, i když jen na novice.
Viktor Daškov se s nemalým úsilím zvedl z křesla v rohu. Princ Viktor Daškov. Lissa se k němu okamžitě rozběhla a ob­jala jeho křehké tělo.
"Strejdo," zašeptala. Znělo to, jako by jí do očí vhrkly slzy a měla sevřené hrdlo.
S nepatrným úsměvem ji lehce poplácal po zádech. "Nemáš tušení, jak rád tě zase vidím v bezpečí, Vasiliso." Pohlédl na mě. "A tebe taky, Rose."
Kývla jsem na pozdrav a snažila se nedat najevo, jak mě pohled na něj děsí. Když jsme odtud tehdy utíkaly, byl ne­mocný, ale tohle - tohle bylo úděsné. Byl otcem Natálie a bylo mu něco kolem čtyřiceti, ale teď vypadal, že je dvakrát tak starý. Byl bledý. Bílý. Třásly se mu ruce. Srdce mě bolelo, jen jsem se na něj dívala. Svět je plný hnusných lidí a mně nepři­padalo fér, že zrovna tenhle chlap onemocněl chorobou, která ho zabije v poměrně mladém věku a zabrání mu, aby se stal králem.
Přestože Viktor nebyl Lissiným opravdovým strýčkem -Morojové používají rodinná oslovení velmi volně, obzvlášť pak v královských kruzích byl blízkým přítelem Lissiny rodiny a poté, co její rodiče zemřeli, hodně jí pomáhal. Měla jsem ho ráda; on byl prvním člověkem, kterého jsem tu ráda viděla.
Kirová jim dopřála ještě chviličku a pak strnule usadila Lissu zase na židli.
Čas na přednášku.
Tahle byla dobrá - jedna z nejlepších, jaké kdy Kirová svedla, dokonce tím i něco sdělila. Uměla to. Přísahala bych, že právě z tohohle důvodu se uchýlila k práci ve Školství, protože jsem na ní nikdy neviděla jedinou známku toho, že by měla ráda děcka. Její kecy se týkaly obvyklých témat: spo­lehlivosti, nezodpovědného chování, sebestředností... Bléé. Okamžitě jsem byla myšlenkami mimo a v duchu jsem zva­žovala možnosti útěku oknem její kanceláře.
Když se ale její slovní výlev zaměřil na mě, radši jsem toho nechala.
"Vy, slečno Hathawayová, jste porušila ten nejposvátnější slib našeho druhu: slib strážce, že bude chránit Moroje. To je ohromná důvěra. Důvěra, kterou jste otřásla, když jste zcela sobecky unesla princeznu. Strigojové by moc rádi skoncovali s Dragomiry a vy jste jim k tomu málem dopomohla."
"Rose mě neunesla." Lissa promluvila dřív, než jsem se zmohla na slovo. Z jejího hlasu i výrazu vyzařoval klid, přes­tože její pocity byly dost znepokojující. "Chtěla jsem odejít. Neobviňujte z toho ji."
Ředitelka Kirová na nás obě sykla a s rukama za zády pře­cházela sem a tam po kanceláři.
"Slečno Dragomirová, klidně jste mohla celý plán útěku zorganizovat vy, ale ona pořád byla zodpovědná za to, aby zajistila, že ten plán neuskutečníte. Kdyby řádně plnila své povinnosti, měla to někomu oznámit a vás udržet v bezpečí." Pukala jsem vzteky.
"Já plnila své povinnosti!" vykřikla jsem a vyskočila ze židle. Dimitrij i Alberta sebou škubli, ale jelikož viděli, že se nechystám nikoho praštit, nechali mě na pokoji. Zatím. "Já ji udržela v bezpečí! Udržela jsem ji v bezpečí, když to nikdo z vás...," rozmáchle jsem ukázala po všech přítomných, "ne­dokázal. Odvedla jsem jí odtud, abych ji ochránila. Udělala jsem, co jsem musela. To vy byste jistě neudělali."
Přes pouto jsem cítila, jak se mi Lissa snaží posílat uklidňu­jící vzkazy a naléhá na mě, abych se moc nevytočila. Snažila jsem se, ale už bylo pozdě.
Kirová na mě zírala a obličej měla úplně bílý. "Slečno Hathawayová, odpusťte mi, že nespatřuji žádnou logiku v tom, jak ji mohlo ochránit, že opustila dobře střežené a magicky zabezpečené prostředí. Nebo je tu ještě něco, co jste nám neřekla?"
Skousla jsem si ret.
"Aha. Nu tedy dobrá. Podle mě jediným důvodem vašeho útěku - krom toho, že to pro vás bylo něco nového - bylo to, abyste se vyhnula následkům toho strašlivého destruktivního činu, který se udál těsně před vaším zmizením."
"Ne, to ne..."
"A pouze to činí mé rozhodnutí snadnějším. Princezna jakožto Morojka musí už pro vlastní bezpečí pokračovat ve studiu zde na Akademii. K vám ale žádné podobné závazky nemáme. Pošleme vás pryč hned, jakmile to bude možné."
Moje drzost rázem vzala za své. "Já... cože?"
Lissa vedle mě vstala. "To nemůžete udělat! Ona je moje strážkyně."
"Nic takového není, zejména proto, že ona není vůbec žád­nou strážkyní. Pořád ještě je novicka."
"Ale moji rodiče..."
"Vím, co si přáli vaši rodiče, Bůh dej klid jejich duším, ale věci se změnily. Slečna Hathawayová je nahraditelná. Nezaslouží si být strážkyní, a tudíž odejde."
Zírala jsem na ředitelku a vůbec jsem nemohla uvěřit to­mu, co jsem právě slyšela. "Kam mě chcete poslat? K mojí mámě do Nepálu? Ví vůbec, že jsem odtud odešla? Nebo mě pošlete k otci?"
Přimhouřila oči nad zatrpklostí, která zazněla z toho po­sledního slova. Když jsem znovu promluvila, můj hlas byl tak chladný, že jsem ho sotva poznávala.
"Nebo se mě pokusíte poslat pryč, abych dělala krvavou děvku. Jen to zkuste, a než se setmí, budeme obě pryč."
"Slečno Hathawayová," zasyčela, "vaše poznámky jsou nemístné."
"Mají pouto," vložil se do napjaté situace Dimitrij svým hlubokým hlasem se slyšitelným přízvukem. Všichni jsme se obrátili k němu. Myslím, že Kirová úplně zapomněla, že je Dimitrij tady, ale já ne. Jeho přítomnost byla příliš silná na to, aby se dala ignorovat. Pořád postával opřený o zeď a v tom svém nemožně dlouhém kabátu vypadal jako nějaký praštěný kovboj. Díval se na mě, ne na Lissu, a jeho tmavé oči mě úplně propalovaly. "Rose ví, co Vasilisa cítí. Že jo?"
Alespoň se mi dostalo jakéhosi zadostiučinění při pohle­du na Kirovou, která těkala očima mezi mnou a Dimitrijem, evidentně vyvedená z míry. "Ne..., to není možné. K něčemu takovému nedošlo už celá staletí."
"Je to zjevné." prohlásil. "Pojal jsem to podezření, jakmile jsem je začal pozorovat."
Odvrátila jsem od něj zrak. Ani já, ani Lissa jsme nic neříkaly.
"To je dar," zamumlal Viktor z rohu. "Je to vzácná a nád­herná věc."
"Ti nejlepší strážci vždy měli tohle pouto," dodal Dimitrij.
"V příbězích."
Kirová se opět rozzuřila. "V příbězích, které jsou stovky let staré," vyjekla. "Jistě mi tady nenavrhujete, že bychom ji měli nechat na Akademii, po tom všem, co provedla?"
Pokrčil rameny. "Možná je vzteklá a nemá k nikomu úctu, ale pokud má potenciál..."
"Jsem vzteklá a nemám úctu?" přerušila jsem jej. "Kdo k čertu vůbec jste? Najatá výpomoc?"
"Strážce Belikov je nyní princezniným strážcem," oznámi­la Kirová. "Jejím schváleným strážcem."
"Najala jste laciného cizince, aby chránil Lissu?"
To bylo ode mě pěkně zlé, že jsem tohle řekla - obzvláště proto, že většina Morojů a jejich strážců má ruské nebo ru­munské předky -, ale ta poznámka se mi zdála v tu chvíli chytřejší, než opravdu byla. Zrovna já bych tak měla co říkat. Sice jsem vyrůstala ve Státech, ale oba moji rodiče se narodili v zahraničí. Moje dhampýrská matka je Skotka - rusovláska se směšným přízvukem - a o mém morojském otci mi bylo řečeno, že je Turek. Díky téhle genetické kombinaci mám pleť barvy mandlí a ráda si myslím, že vypadám jako trochu exotická pouštní princezna s velkýma tmavýma očima a s vlasy tak tmavě hnědými, že obvykle působí spíš černě. Nevadilo by mi, kdybych zdědila zrzavé vlasy, ale musíme brát to, co je nám dáno.
Kirová zoufale rozhodila rukama a otočila se k němu. ,,Vidíte? Nemá absolutně žádnou disciplínu! To nemůže vy­nahradit ani sebelepší psychické pouto, ani velice syrový potenciál. Strážce bez disciplíny je horší než vůbec žádný strážce."
,,No tak ji naučte disciplíně. Školní rok právě začal. Vezměte ji zase zpátky a začněte ji trénovat."
,,Nemožné. Stejně by beznadějně zaostávala za svými spo­lužáky."
"Ne, nebudu," oponovala jsem jí. Nikdo mě neposlouchal.
"Pak jí tedy dejte hodiny navíc," navrhl.
Pokračovali dál, zatímco my ostatní jsme tu jejich slovní přestřelku pozorovali jako pingpongový míček. Dimitrij za­sadil těžkou ránu mé hrdosti, když nás dostal, jenže teď to vypadalo, že by mě mohl udržet tady s Lissou. Lepší zůstat v téhle jámě pekelné než být bez Lissy. Skrz naše pouto jsem cítila její záchvěv naděje.
,,A kdo ji bude doučovat?" chtěla vědět Kirová. "Vy?"
Dimitrijovi zjevně došly argumenty. ,,No, to jsem zrovna ne..."
Kirová si s uspokojením založila ruce. "Ano. To jsem si myslela."
Prohrával na celé čáře, zamračil se. Pohlédl na Lissu, pak na mě a já uvažovala, co asi vidí. Dvě ubohé holky, které na něj hledí velkýma škemrajícíma očima? Nebo dvě holky na útěku, které se dostaly z dobře střežené střední školy a ještě k tomu ukradly půlku Lissina dědictví?
"Ano," prohlásil nakonec, "Můžu Rose učit. Kromě normálních hodin jí můžu dát hodiny navíc."
"A potom co?" opáčila Kirová vztekle. "Zůstane nepotrestaná?"
"Najděte jiný způsob, jak ji potrestat, odvětil Dimitrij. "Strážců stále ubývá a nemůžeme si dovolit riskovat, že ztratíme dalšího. A zvláště pak dívku."
Při jeho nevyřčených slovech jsem se zachvěla. Připomnělo mi to moje dřívější prohlášení o krvavých děvkách. Jen málo dhampýrek se stává strážkyněmi.
Viktor najednou promluvil ze svého kouta. "Přikláním se k souhlasu se strážcem Belikovem. Poslat Rose pryč by byla škoda, mrhání talentem."
Ředitelka Kirová civěla z okna. Venku bylo úplně černo. Vzhledem k nočnímu rozvrhu na Akademii ráno a odpoledne byly jen relativní termíny. Navíc všude byla tónovaná skla v oknech aby se dovnitř nedostalo příliš mnoho světla.
Když se ředitelka otočila zase k nám, Lissa jí pohlédla do očí. "Prosím, paní ředitelko, dovolte Rose zůstat."
Ach, Lisso, pomyslela jsem si. Buď opatrná. Použití nátlaku na jiného Moroje je nebezpečné - a zejména před svědky. Lissa ale použila nátlak jen v nepatrné míře. Zkrátka jsme využily každé dostupné pomoci. Naštěstí se nezdálo, že by si někdo všiml, co se děje.
Dokonce ani nevím, jestli ten nátlak něco změnil. Nakonec ale Kirová povzdechla.
"Pokud slečna Hathawayová zůstane, bude to takhle." Obrátila se ke mně. "Budete dál studovat u svatého Vladimíra, ale jen podmínečně. Jedinkrát něco pokazíte a poletíte. Budete navštěvovat všechny hodiny a tréninky, které jsou přede­psané pro novice vašeho věku. V každé volné chvíli - před vyučováním a po něm - budete taktéž trénovat se strážcem Belikovem. Jinak jste vyloučena ze všech společenských akti­vit kromě společného jídla. Budete se zdržovat na své koleji. Něco z toho nesplníte a pošlu vás... pryč."
Trhaně jsem se zasmála. "Vyloučena ze všech společen­ských aktivit? Snažíte se nás udržet od sebe?" Kývla jsem hlavou směrem k Lisse. "Bojíte se, že zase utečeme?"
"Dělám jen předběžná opatření. Jistě si vybavujete, že jste nikdy nebyla řádně potrestána za ničení školního majetku. Máte co dělat, abyste to napravila." Úzké rty semkla do rovné linky. "Nabídla jsem vám nesmírně velkorysou dohodu. Doporučuji vám, abyste ji neohrožovala svým postojem."
Sklopila jsem zrak a zírala na podlahu. Uvědomovala jsem si že je Lissa vedle mě a že mě naším poutem povzbuzuje. Po delší chvíli jsem vydechla a upřela oči na ředitelku. "Fajn. Přijímám."

Vampýrská akademie 1 - 1 kapitola online

5. prosince 2010 v 18:17 | Kumii |  Vampýrská akademie
Její strach jsem cítila dřív, než jsem ji uslyšela křičet.
Pulzovala ve mně její noční můra, která mě vykolejila z mého vlastního snu o jakémsi pěkném klukovi, jenž mě na pláži natíral opalovacím mlékem. Obrazy - její, ne moje - mi vířily v mysli: oheň a krev, pach kouře, prohnuté plechy auta. Ty obrazy byly všude kolem, úplně mě dusily až do té doby, než jsem si racionálně uvědomila, že tohle není můj sen.
Probudila jsem se s prameny dlouhých tmavých vlasů při­lepenými na čele.
Lissa ležela ve své posteli, mlátila sebou a křičela. Vyskočila jsem z postele a rychle přešla těch pár stop, které nás dělily.
"Liss," oslovila jsem ji a zatřásla jí. "Liss, probuď se."
Její křik ustal a nahradilo ho tiché fňukání. "Andre," zasté­nala. "Ach, bože."
Pomohla jsem jí posadit se. "Liss, už je po všem. Probuď se."
Po chvilce zamrkala, otevřela oči a v matném přísvitu jsem na ní viděla, že začíná přicházet k sobě. Její zběsilý dech se zpomaloval. Naklonila se ke mně a opřela si mi hlavu o rame­no. Jednou rukou jsem ji objala a pohladila po vlasech.
"Je to v pořádku," snažila jsem se ji uklidnit. "Všechno je v pořádku."
"Měla jsem ten sen."
"Jo, já vím."
Seděly jsme tam takhle ještě několik minut a nic dalšího už jsme neřekly. Jakmile jsem vycítila, že se zklidnila, natáhla jsem se k nočnímu stolku mezi našimi lůžky a rozsvítila lampičku. Vydávala jen tlumené světlo, ale ani jedna z nás nepotřebovala pořádně vidět. Kocoura Oscara, který patřil našemu
spolubydlícímu, zřejmě světlo přilákalo, a tak vyskočil na parapet otevřeného okna.
Zeširoka se mi vyhnul - zvířata, ať už z jakéhokoli důvodu, nemají ráda dhampýry. Vyskočil na postel, otíral se hlavou o Lissu
a tiše přitom předl, S Moroji zvířata problém ne­mají, Lissu všechna milovala. S úsměvem podrbala kocoura pod bradou a bylo znát, že se uklidnila ještě víc.
"Kdy jsi naposled pila?" zeptala jsem se a studovala její obličej. Její světlá pleť byla ještě bledší než obvykle. Pod očima měla tmavé kruhy a celkově působila hrozně křehce. Ve škole to bylo tenhle týden hektické a já si nedokázala vybavit, kdy jsem jí naposledy dávala krev. "Bude to... víc než dva , že jo? Tři? Proč jsi nic neřekla?"
Pokrčila rameny a vyhnula se očnímu kontaktu. "Mělas toho moc. A já jsem nechtěla..."
"Sakra," ulevila jsem si a usadila se pohodlněji. Není divu, že vypadá tak zesláble. Oscarovi byla moje blízkost nepří­jemná, a tak seskočí z postele a vrátil se na parapet, odkud mohl vše pozorovat z bezpečné vzdálenosti. "Tak pojď, jdeme na to."
"Rose..."
"No tak. Potom se budeš cítit líp."
Naklonila jsem hlavu na stranu, odhrnula si vlasy a odhalila krk. Všimla jsem si, že zaváhala, ale pohled na moje hrdlo a na to, co nabízelo, byl zřejmě příliš lákavý. S hladovým výrazem nepatrně pootevřela ústa a odhalila zuby, které obvykle před lidmi skrývala. Ty tesáky podivně kontrastovaly s jejími rysy. S tou svou hezkou tvářičkou a světlými blond vlasy vypadala spíš jako anděl než jako upírka.
Jak se její zuby blížily k mé odhalené kůži, srdce se mi rozbušilo směsí strachu a radostného očekávání. Ten pocit jsem nesnášela, ale nedokázala jsem si pomoct. Byla to slabost, jíž jsem se nemohla zbavit.
Tvrdě mi zabořila zuby do krku, až jsem z toho krátkého záblesku bolesti vykřikla. Pak se bolest zmírnila a nahradi­la ji nádherná zlatavá radost, která se mi šířila celým tělem. Bylo to lepší, než když jsem dřív byla opilá nebo zdrogovaná. Lepší než sex - nebo aspoň podle mých představ, jelikož jsem se ještě nikdy s nikým nemilovala. Byla to čistá, vytříbená rozkoš, která jako by mě objímala a slibovala, že všechno na světě bude skvělé. Tak to šlo pořád dál. Chemikálie obsažené v jejích slinách mi vyplavily do krve endorfiny a já ztratila pojem o světě, ztratila jsem pojem sama o sobě.
Potom to bohužel skončilo. Celé to netrvalo déle než mi­nutu.
Odtáhla se, otřela si rukou rty a pozorovala mě. "Jsi v po­hodě?"
"Já... jo." Lehla jsem si na postel a hlava se mi točila z té ztráty krve. "Jen se z toho potřebuju vyspat. Jsem v pohodě."
Se zájmem mě sledovala svýma světlýma, nefritově zele­nýma očima. Vstala. "Dojdu ti pro něco k jídlu."
Neohrabaně jsem se nadechla k protestu, ale než jsem sta­čila dát dohromady větu, Lissa už byla pryč. Opojný stav z je­jího kousnutí slábl už od chvíle, kdy se ode mě odtrhla, ale něco z toho mi stále zůstávalo v žilách a já se přistihla, že se připitoměle usmívám. Otočila jsem hlavu a zaznamenala, že Oscar pořád ještě sedí na okně.
"Netušíš, o co přicházíš," oznámila jsem mu.
Jeho pozornost ale přitahovalo něco venku. Přikrčil se, na­ježil černou srst a začal mávat ocasem.
Můj úsměv se vytratil a já se přinutila posadit se. Točil se se mnou celý svět, a tak jsem čekala, až to přejde, abych mo­hla vstát. Když se mi podařilo zvednout, znovu se mi zatočila hlava a tentokrát to vypadalo, že to jen tak nepřejde. Přesto jsem se cítila natolik v pohodě, že jsem došla k oknu a spolu s Oscarem vykoukla ven. Varovně na mě pohlédl, trochu uhnul a pak se znovu zahleděl ven na to, co přitáhlo jeho pozornost.
Když jsem se vyklonila z okna, teplý vánek - nesmyslně teplý na podzim v Portlandu - si pohrával s mými vlasy. Ulice byla temná a relativně klidná. Byly tři hodiny ráno, což byla snad jediná doba, kdy kampus utichal. Dům, v němž jsme měly už osm měsíců pronajatý pokoj, stál v ulici se starými, k sobě se příliš nehodícími domy. Na druhé straně ulice bli­kalo pouliční osvětlení, které vypadalo, že snad každou chvíli shoří. Ale stále ještě vydávalo tolik světla, abych dokázala ro­zeznat tvary aut a budov. Na naší zahradě jsem viděla siluety stromů a keřů.
A muže, který mě pozoroval.
Leknutím jsem odskočila od okna. Stál u stromu na zahra­dě, asi ve vzdáleností deseti metrů, takže mohl dobře vidět do okna. Byl dost blízko na to, abych po něm mohla něco hodit A určitě byl dost blízko, aby viděl, co jsme tu s Lissou právě dělaly.
Byl tak dobře ukrytý ve stínu, že jsem mu neviděla do obličeje, ačkoli můj zrak je vynikající. Byl vysoký. Opravdu vysoký. Chvilku tam postával a pak ustoupil a zmizel ve stí­nu stromů na vzdáleném konci zahrady. Byla jsem si jistá, že jsem zahlédla ještě další postavu, která se k tomu muži připo­jila krátce před tím, než je oba pohltila tma.
Ať už ty postavy byly kýmkoli, Oscarovi se nelíbily. Když nepočítám sebe, obvykle má většinu lidí rád a rozzuří se je­diné, když hrozí nějaké nebezpečí. Ten chlap venku neudělal nic, čím by Oscara ohrožoval, kocour přesto něco vycítil, něco, co ho zneklidnilo. Zřejmě něco podobného tomu, co cítil ze mě. Zachvátil mě ledový strach a skoro - i když ne úplně - odehnal tu sladkou rozkoš z Lissina kousnutí. Vycouvala jsem od okna a rychle si natáhla džíny, při čemž jsem málem upadla. Jakmile se mi je podařilo obléknout, popadla jsem svůj i Lissin kabát a naše kabelky. Na nohy jsem si nazula první boty, co jsem uviděla, a zamířila jsem ke dveřím.
Dole jsem našla Lissu v naší stísněné kuchyni, kde se pře­hrabovala v lednici. Jeden z našich spolubydlících, Jeremy, se­děl u stolu, rukou si podpíral čelo a smutně zíral do učebnice matematiky. Lissu udivilo, když mě tam spatřila.
"Neměla bys vstávat."
"Musíme jít. Hned."
Vykulila oči a o chviličku později pochopila. ,,Takže... opravdu? Víš to jistě?"
Přikývla jsem. Nedokázala jsem vysvětlit, proč to vím jistě. Prostě jsem to věděla.
Jeremy se zvědavě díval z jedné na druhou, ,,Co se děje?"
Vtom mě něco napadlo. "Liss, vezmi jeho klíčky od auta."
Pořád těkal pohledem mezi námi. ,,Co to..."
Lissa neochvějně zamířila k němu. Díky našemu psychic­kému poutu jsem cítila její strach, jenže v tom bylo ještě něco: její naprostá víra v to, že se o všechno postarám a obě budeme v bezpečí. Jako vždy jsem jen doufala, že si takovou důvěru zasloužím.
Široce se usmála a podívala se mu přímo do očí. Jeremy na ni chvilku jen zíral a tvářil se zmateně, ale pak jsem spatřila, jak se podrobuje.
"Potřebujeme si půjčit tvoje auto," oznámila mu sladkým hlasem. "Kde máš klíčky?"
Usmál se a zachvěl. Já jsem vůči takovému psychickému nátlaku odolná, přesto cítím jeho účinky, i když jsou rozkazy zaměřeny na někoho jiného. Navíc mě celý život učili, že vy­užívat někoho je špatné. Jeremy sáhl do kapsy a podával jí klíče na velkém červeném řetízku.
"Děkuju," řekla Lissa. "A kde parkuješ?"
"Na ulici," pronesl jako ze sna. "Na rohu. U Brownů." Čtyři bloky odtud.
"Děkuju," zopakovala znova a odstoupila od něj. "Jakmile odtud odejdeme, chci, aby ses dál učil. Zapomeň, žes nás dneska v noci vůbec viděl."
Ochotně přikývl. Získala jsem z toho dojem, že by klidně skočil z útesu, kdyby ho o to požádala. Všichni lidé jsou vní­maví k psychickému nátlaku, ale Jeremy se zdál slabší než většina ostatních. Zrovna teď se to ale výborně hodilo.
"Tak pojď," řekla jsem jí. "Musíme vyrazit."
Vyšly jsme ven a zamířily k rohu, o kterém se zmínil Jeremy. Pořád ještě se mi točila hlava z toho kousnutí a dost jsem klopýtala, neschopná pohybovat se tak rychle, jak bych chtěla. Lissa mě musela několikrát zachytit, abych neupadla. A při každém doteku jsem z její mysli cítila úzkost. Snažila jsem se to nevníěla jsem co dělat s vlastními obavami.
"Rose..., co budeme dělat, jestli nás chytnou?" zašeptala. "Nechytnou," rozohnila jsem se. "To jim nedovolím."
"Ale když nás našli..."
"Našli nás už dřív. A tenkrát nás taky nechytili. Jenom do­jedeme na nádraží a sedneme na vlak do L. A. Ztratí stopu."
Znělo to tak jednoduše. Až na to, že na neustálém útěku před lidmi, s nimiž jsme vyrůstaly, nebylo jednoduchého vů­bec nic. Takhle jsme to dělaly už dva roky, schovávaly jsme se, kde jsme jen mohly, a jenom se snažily dodělat školu. Náš poslední rok právě začínal a bydlení ve středoškolském kampusu se zdálo bezpečné. Měly jsme tak blízko ke svobodě.
Nic víc už neřekla a já jenom cítila, jakou důvěru ve mne vkládá. Takhle to mezi námi bylo vždycky. To já se vždycky vrhala do akce, to já vždycky dávala věci do pohybu - občas, pravda, trochu nezodpovědně. Ona zas byla z nás dvou ta rozumnější, všechno pečlivě promýšlela, než začala jednat. V tuto chvíli ale nebyl čas na přemýšlení, nebyl prostor na zaváhání.
Lissa a já jsme spolu kamarádily už od školky, kde nás uči­telka posadila vedle sebe. Nutit pětileté děti hláskovat naše jména Vasilisa Dragomirová a Rosemarie Hathawayová bylo více než kruté a my - nebo spíš já - jsme reagovaly dost nevhodně. Hodila jsem po učitelce knihou a oznámila jí, že je fašistická Čubka. Nevěděla jsem, co ta slova znamenají, zato jsem ale věděla, jak zasáhnout pohyblivý terč.
Od té doby jsme byly s Lissou nerozlučné kamarádky. "Slyšelas to?" zeptala se najednou. Trvalo mi pár vteřin, než jsem zaslechla to, co ona svými zostřenými smysly zaznamenala mnohem dřív. Kroky, rych­lé kroky. Zamračila jsem se. Měly jsme před sebou ještě dva bloky.
"Budeme muset běžet," řekla jsem a chytila se jejího před­loktí.
"Ale ty nemůžeš..."
"Utíkej."
Jen silou vůle jsem dokázala neomdlít na chodníku. Mému tělu se po té ztrátě krve moc běhat nechtělo a navíc jsem taky pořád pociťovala účinky jejích slin. Nicméně jsem poručila svým svalům, aby neprotestovaly, pověsila jsem se na Lissu a běžely jsme. Normálně bych ji bez většího úsilí předběhla - obzvlášť teď, když byla bosá, ale dnes v noci byla mou oporou.
Neodbytné kroky za námi nabývaly na hlasitosti, blížily se. Před očima mi tančily černé hvězdičky. V dálce před námi už jsem dokázala rozeznat Jeremyho zelenou hondu. Ach bože, jenom jestli to stihneme...
Asi tři metry před autem nám přímo do cesty vstoupil člo­věk. Zarazily jsme se a já táhla Lissu dozadu za ruku. Byl to on, ten chlápek, kterého jsem viděla přes ulici, jak mě pozoroval.Byl starší než my, tak pětadvacet, jeho výšku bych odhadla tak na dva metry, nanejvýš o pár centimetrů míň. Za jiných okol­ností - řekněme kdyby nevyprovokoval náš zoufalý útěk -bych řekla, že je celkem přitažlivý. Hnědé vlasy po ramena měl stažené do culíku. Tmavé hnědé oči. Dlouhý hnědý ka­bát.
Jeho přitažlivost teď ale byla vedlejší. Byl jenom překáž­kou, která mně a Lisse bránila dostat se k autu a vypadnout. Kroky za námi zpomalily a já věděla, že naši pronásledovate­lé nás dohnali. Koutkem oka jsem postřehla další pohyby, blí­žili se k nám další lidé. Bože. Poslali na nás snad tucet strážců, aby nás pronásledovali. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ani sama královna necestuje s tak početným doprovodem.
Zpanikařila jsem a nedokázala jsem jednat tak úplně ro­zumně, poslechla jsem svůj instinkt. Přitiskla jsem se k Lisse a schovávala ji za sebou, co nejdál z dosahu chlapa, který byl zřejmě jejich vůdcem.
,,Nech ji na pokoji," zavrčela jsem. "Ani se jí nedotkneš." Z jeho výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic, nicméně natáhl ruce před sebe, což mělo být zřejmě uklidňující gesto. Jako bych byla nějaké divoké zvíře, které chce zklidnit.
"Nechci vám..."
Udělal krok vpřed. Ocitl se až moc blízko.
Napadla jsem ho, vrhla se na něj v obranném manévru, jaký jsem za poslední dva roky nepoužila. Rozhodně ne od té doby, co jsme byly s Lissou na útěku. Bylo to hloupé - jen instinktivní reakce na strach. A bylo to beznadějné. Byl to zkušený strážce, žádný novic, který ještě nedokončil výcvik. Taky nebyl slabý a nehrozilo, že by vycouval.
A páni, jak ten byl rychlý! Už jsem zapomněla, jak rychlí strážci mohou být, jak se umí pohybovat a útočit jako kobry. Skopl mě ze sebe, jako by odháněl otravnou mouchu. Odstrčil mě tak prudce, že jsem odletěla. Nemyslím, že chtěl udeřit tak tvrdě - nejspíš mě jen chtěl udržet v bezpečné vzdálenosti jenže jsem se pořád pohybovala dost nemotorně. Nedokázala jsem se udržet na nohou, začala jsem padat na chodník, nej­dřív bokem. To bude bolet. Hodně.
Až na to, že to nebolelo.
Stejně rychle, jako mě odrazil, se natáhl a chytil mě za paži, abych neupadla. Když jsem nabyla rovnováhy, všimla jsem si, jak na mě ten chlápek zírá. Přesněji řečeno zíral na můj krk. Pořád ještě jsem byla trochu dezorientovaná, tak mi to hned nedošlo. Pak jsem pomalu zvedla volnou ruku a lehce se do­tkla ze strany svého krku, zranění, které mi před chvílí způ­sobila Lissa. Když jsem pak prsty odtáhla, měla jsem na nich tmavou lepivou krev. Zahanbeně jsem pohodila hlavou, až mi vlasy spadly do obličeje. Mám husté a dlouhé vlasy, takže mi úplně schovají krk. Přesně z toho důvodu si je nechávám růst.
Tmavé oči toho chlapa spočívaly na mém, teď už zahale­ném kousanci ještě o chviličku déle. Se vzdorným pohledem jsem se vy kroutila z jeho sevření. Pustil mě, přestože jsem vě­děla, že by mě klidně dokázal držet celou noc, kdyby chtěl. Bojovala jsem se slabostí a nevolností, když jsem zacouvala zase k Lisse a v duchu se připravovala na další útok. Náhle mě chytila za ruku. "Rose," zašeptala. "Nedělej to."
Její slova na mě zprvu neměla žádný účinek, ale pak se mi postupně začaly v mysli usazovat uklidňující myšlenky, které přicházely skrz naše pouto. Nebyl to přímo nátlak - to by na mě nikdy nepoužila, ale bylo to účinné. Jelikož byli v tak početné přesile a naše situace byla dost beznadějná, nic jiného se stejně dělat nedalo. Dokonce i já jsem si uvědomovala, že bojovat s nimi by byl nesmysl. Napětí v mém těle povolilo a já se poraženecky shrbila.
Ten muž vycítil moji rezignaci a vykročil k nám, s pohle­dem upřeným na Lissu. Tvářil se klidně. Vysekl jí poklonu a bůhvíjak to dokázal s grácií, což mě vzhledem k jeho výš­ce dost překvapilo. "Jsem Dimitrij Belikov," představil se. Slyšela jsem slabý ruský přízvuk. "Přišel jsem vás odvézt zpět na Akademii svatého Vladimíra, princezno."

Vampýrská akademie - 2 Mrazivý polibek

5. prosince 2010 v 18:11 | Kumii |  Vampýrská akademie
Rose Hathawayová se topí v problémech. Její úžasný učitel Dimitrij jako by ji přehlížel, Mason ji naopak zavaluje milostnými návrhy, které ona nechce přijmout, a navíc na akademii zaútočili smrtonosní Strigojové! Škola je plná strážců, přijíždí dokonce i Rosina matka Janine. Nic z toho však nastačí, a tak se studenti i profesoři vydávají na vánoční prázdniny do Idaha budouvu v bezpečí.

V luxusním horském středisku mají všechno, na co si vzpomenou. Chybí jen to nejdůležitější - jistota, že je Strigojové nenajdou a nezničí. Tři studenti se proto vydávají zpět do akademie, aby se Strigoji svedli konečný a vítězný souboj. Když se to dozví Rose, vyrazí za nimi, aby jim pomohla. Nemá ale nejmenší tušení, že se ocitla v takovém nebezpečí, jaké si do té doby ani neuměla představit. A jediným jejím ochráncem je Christian.

Autor : Richelle Mead
Počet stran : 261

♥

Hraničářův učeň - 7 Obléhání Macindawu

5. prosince 2010 v 17:26 | Kumii |  Hraničářův učeň 7
Kde najde Will v rozvráceném severním lénu bojovníky, které potřebuje, aby dobyl zpět hrad, ovládaný sirem Kerenem a jeho tlupou zločinců, a osvobodil Alyss ze zajetí? Za hranicemi se navíc shromažďují klany divokých Skotiů a chystají vpád do araluenského království. Čas se krátí. Willova odvaha a vynalézavost - a příjezd dávného přítele - jsou to jediné,co může zabránit hrozící invazi a zachránit Alyss před děsivým osudem.


Autor :John Flanagan
Počet stran : 316